Sensory issues desetkrát jinak

zdroj

Sensory deprivation v češtině by bylo něco jako problémy se smysly. Smyslové potíže. Jenže se tím nemyslí něco jako barvoslepost nebo ztráta chuti.

Když jsem o možnosti, že lidé s PAS můžou mít něco jako sensory deprivation slyšela poprvé, tak jsem měla pocit, jako kdyby se mi nad hlavou rozsvítila žárovka jako to bývá v kreslených filmech. Vysvětluje to opravdu hodně.

Sensory processing sensitivity je něco, co způsobuje, že vaše smysly jsou více než přehlcené jejich vjemy. S každým smyslem přichází jeho vlastní vjem, takže logicky například kontakt hrubého materiálu s vaší kůží je vjem hmatový a souvisí s citlivostí hmatu na textury. Tady je několik dalších obecných příkladů.

A teď už k těm mým.


1) o číslo větší boty

Nejsem si jistá, jestli tohle má i někdo další ale já osobně nesnesu boty, které jsou těsné, boty které cítím na noze nebo které jsou těžké. Už několik let nosím tenisky Converse celý rok, ať už praží slunce nebo padá sníh. Není to úplně ono, ale bagančata nesnesu (pocit jako když máte na kotníku 10 kg závaží) a u otevřených bot mám úzkost, že si ukopnu prsty. Mám ještě několik párů bot, to zase ne že ne, ale že bych je nosila se říct nedá. Doma zásadně chodím bosa nebo v ponožkách, protože nosit tu tíhu bot, když nemusím? No, thanks.


2) tomato hate

Sensory issues ohledně jídla má spoustu autistů a jsou i dost popsané v knížkách. To, že prostě nepozřete něco, protože je to kulaté nebo má žlutou barvu je u autíků normální. Mně osobně irituje textura rajčat. Jak někdo může jíst něco, co je měkké a rozpadá se a teče nikdy nepochopím. Chuť teda taky nic moc, ale to bych zvládla, ale ta blemcavost..? Nic pro mě. No jo, ale vysvětlujte tohle lidem. Z dětských dob si pamatuju jen nadávky na to, že jsem mlsná jako koza.


3) plyšáci love

''Jé, to je hezkej dinosaur, to máš pro mladšího sourozence?''
''Jmenuje se Dino a ne, je pro mě.''
Tahle konkrétní konverzace se odehrála v newyorském muzeu věd, když jsem si za velký peníz koupila zeleného triceratopse v místním obchůdku. Netuším, jak popsat ten pocit, když si přiložím něco měkkého k obličeji nebo krku a mám pocit, že je všechno v pohodě, nejsou války a chudoba nebo hladomor, v tu chvíli je všechno super.


4) ''JEZ! BUDEŠ TO MÍT STUDENÝ!!''

Někteří trpí teplotami jídla mnohem víc než já. Já jen nesnesu, když ochutnám jídlo a už cítím, jak se mi na jazyku tvoří puchýře. Lidi, co pijou kafe hned po tom, co jim ho prodají, mi připomínají tu scénu z Game of Thrones, kdy Daenerys vylezla z hořícího ohně. (A jo, je jedno kterou z těch dvou). Na tohle jsem prostě moc slabá.


5) takový to, když si hledám texty k písničkám, abych je mohla číst zároveň, co poslouchám

Nejde jen o udržení pozornosti, mám pocit, že když se snažím soustředit na hudbu a slova zároveň, slyším prostě jen bzučení asi jako když se přehřívá lednice a pak občas nějaké slovo.


6) když každý dotyk od jiného člověka je jako pálení cejchem

Obecně dotýkání se jiných lidí (natožpak třeba cizích) je na článek samo o sobě. Jak víte, jak moc zmáčknout, když si podáváte ruce? Jak se zvládnete objímat, i když je vám horko? Jak se zvládáte vůbec soustředit na cokoliv, když vás někdo drží za ruku?


7) sluneční brýle vevnitř

Přiznám se, že v tomhle nejsem až tak radikální a sociální fobie mi diktuje, abych ze sebe nedělala ještě většího divnočlověka než to jde. Ale světlo je mým vizuálním problémem číslo jedna. Zatažené závěsy jsou tak super, ale podporují špatný spánek ve dne a narušují mi biorytmus. Jenže jak mám vydržet ten pocit, že se mi zapichuje deset tisíc jehel do rohovky, kdykoliv otevřu oči na plno do slunečního světla?


8) necítím pachy?

Nejsem si jistá, nakolik je tohle způsobeno dědičností, protože podobné jevy pozoruju i u ostatních NTček v rodině. Ale mám mnohem omezenější čich než většina lidí. Třeba v pražském MHD je to rozhodně výhoda.


9) cedulky na oblečení

Pokud chcete rozhodit autistu minimálně na celý den, dejte mu otravnou cedulku na zadní stranu trička. Už několikrát jsem si spontánně sundala tričko a počala boj s živlem. Jednou se mi povedlo udělat v tričku obří díru a od té doby mi máma nikdy nezapomene říct, když mě vidí likvidovat všechny nežádoucí papírky a šňůrky:  ''Hlavně opatrně!''


10) prosím jednou špunty do uší

Jsou zvuky a zvuky. Některý hlasitý zvuky jsou fajn, hlavně když je čekám nebo rovnou vyhledávám. Koncerty zvládnu, i ty tvrdší, protože vím, co přijde.. Hlavně díky setlist.fm to vím dost konkrétně. Ale jakmile začne křičet dítě v mhd, jakmile začne štěkat pes, jakmile někdo zvýší hlas… Mám chuť si nacpat polštář do obou uší a zalézt pod postel. A když začne máma luxovat, tak pro jistotu jdu na procházku.